Smrt šípem

Napadlo tě někdy, že by ses po ukončení povinné školní docházky začal živit travičstvím? V minulosti opravdu takové povolání existovalo. Požadovalo však velké znalosti z biologie a chemie. O tom, jak už indiáni dokázali zkrotit divoké zvíře, či zneškodnit nepřítele se dočteš právě tady.

15. 1. 2013 Víte, že...

Co se týče kurare, jihoameričtí Indiáni byli nesmírně vynalézaví a používali hned několik verzí. Jedna vyvolávala pouze ochromení a sloužila k chytání živých zvířat, jiná nepřítele bleskově zabila. Hlavní složkou tohoto jedu je tubokurarin, v jedu je ale zastoupena i celá řada dalších toxinů, např. silnější C-toxiferin. Tyto látky používáme dodnes, hlavně v chirurgii v kombinaci s anestetikem při napojení pacienta na ventilátor, zabraňují totiž udušení po ochabnutí svalů.

V Africe se na hroty šípů používal především strofantidin, výtažek z rostliny Strophanthus, kterou vidíš na obrázku. Ještě silnější byl z příbuzných druhů získávaný ouabain, který dokázal skolit i slona. Vzhledem k tomu, že se obě tyto látky špatně vstřebávají v trávicím traktu, nehrozilo, aby se člověk ulovenou kořistí sám otrávil.

V karibské oblasti se zbraně natíraly palytoxinem, což je produkt mořských řas rodu Palythoa. Jedná se o nejsilnější „mořský“ jed vůbec, smrtelná dávka u myší je pouhých 50-100 nanogramů na kilogram váhy. V Kolumbii, Panamě a v Kostarice se šípy máčely i do jedu žab z rodů Phyllobates a Dendrobates. Žáby vylučují jed ve stresu, Indiáni proto žábu propichovali, často opékali nad ohněm, a poté sbírali postupně vylučovaný jed. Jedovatými látkami jsou v tomto případě batrachotoxin a gefyrotoxiny.

V Evropě a v Asii se k otravě hrotů šípů používal například výtažek z rostliny oměj šalamounek. Účinnou složkou je v tomto případě akonitin (tzv.“ Královna jedů“), který se stal hlavní zápletkou i v příběhu Zločin lorda Arthura Savila od Oscara Wildea. Jak vidíš, i naši předkové aplikovali chemii v praxi…

Zdroje: