Zvony se vyrábějí ze slitiny, která se nazývá zvonovina. Jedná se o druh bronzu, tedy slitiny mědi a cínu v  poměru přibližně 78:22. Každá zvonařská dílna se mírně od tohoto poměru odchyluje, přesné procentuální zastoupení obou kovů je přísně střeženým tajemstvím. Poměr je vhodný pro ideální pevnost, tvrdost a zvukové vlastnosti zvonu. Obecně platí, že větší obsah cínu způsobuje jasnější a jemnější tón, ale zároveň větší tvrdost, a tím větší náchylnost k puknutí.

Žádné další příměsi se do zvonoviny záměrně nepřidávají. Pokud chemická analýza zvonoviny prokáže zastoupení jiného kovu, je to u historických zvonů důsledek nedokonalé technologie čištění kovů nebo experimentů zvonařů. Příměs v novém zvonu znamená náhradu drahých kovů kovem levnějším.

Jedním z bohů starověkého Egypta byl Amón, patron Théb. Když se při výbojích Alexandra Velikého šířila řecká kultura, ztotožňovali často Řekové své vlastní bohy s bohy podmaněných národů – a ztotožnili také svého hlavního boha Dia se starověkým bohem Amónem. V jedné severoafrické poušti postavili Amónovi chrám.

V novém Amónově chrámu se jako topivo používal velbloudí trus. Saze, které vznikaly jeho spalováním a postupně se usazovaly na zdech chrámu, obsahovaly bílé krystalky, které se nápadně podobaly krystalkům kuchyňské soli. Tyto krystalky byly později pojmenovány sal ammoniac (= Amónova sůl). Zkomolením tohoto výrazu později vzniklo slovo salmiak. Označením salmiak dodnes nazýváme sůl chlorid amonný (NH₄Cl). Zahříváním salmiaku vzniká čpavý plyn – amoniak.