Mytologické prvky

files/Clanky/Images/Nb_Ta_1.jpg

Tantalos byl synem nejvyššího boha Dia. Jeho otec ho měl nejraději ze svých pozemských synů, zahrnul ho bohatstvím a blahobytem, odvrátil od něho všechny strasti a starosti, zval ho na Olymp na hostiny a schůze bohů. Diova přízeň však stoupla Tantalovi do hlavy, stal se z něho rozmazlený, zpupný fracek, který začal obelhávat i bohy. Diovi došla trpělivost a Tantala krutě potrestal. Tantalos byl svržen do podsvětí, kde musel snášet strašná muka.

Niobé, Tantalova dcera, zdědila pýchu a zpupnost po svém otci. Stala se Thébskou královnou, měla skvělého manžela, sedm dcer a sedm synů. Byla ale šťastná jen do doby, než se začala posmívat bohyni Létě, že má jen dvě děti. Byla však krutě potrestána – bohyně Léto nechala usmrtit všechny její děti a Niobé byla proměněna v kámen.

Niob a tantal mají podobné chemické vlastnosti. Oba prvky se v přírodě vyskytují ve společném minerálu, který má proměnlivé složení. Pokud tento minerál obsahuje více niobu než tantalu, je nazýván kolumbitem, při vyšším obsahu tantalu tantalitem. Oddělení obou prvků je poměrně složité. Niob a tantal jsou stříbrolesklé, na vzduchu stálé kovy. Oba prvky jsou velmi odolné vůči působení kyselin, ale reagují s roztavenými hydroxidy alkalických kovů.

A jak to bylo s jejich pojmenováním? To se můžeš dozvědět v zajímavosti Za tajemstvím pojmenování niobu a tantalu.

Literatura:

  1. Vojtěch Zamarovský: Bohové a hrdinové antických bájí. Praha: nakladatelství Brána, spol s r. o., 1996.
  2. Aleš Mareček, Jaroslav Honza: Chemie pro čtyřletá gymnázia, 2.díl. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1998.

Zvonovina

files/Clanky/Images/zvonovina.jpg

Zvony se vyrábějí ze slitiny, která se nazývá zvonovina. Jedná se o druh bronzu, tedy slitiny mědi a cínu v  poměru přibližně 78:22. Každá zvonařská dílna se mírně od tohoto poměru odchyluje, přesné procentuální zastoupení obou kovů je přísně střeženým tajemstvím. Poměr je vhodný pro ideální pevnost, tvrdost a zvukové vlastnosti zvonu. Obecně platí, že větší obsah cínu způsobuje jasnější a jemnější tón, ale zároveň větší tvrdost, a tím větší náchylnost k puknutí.

Žádné další příměsi se do zvonoviny záměrně nepřidávají. Pokud chemická analýza zvonoviny prokáže zastoupení jiného kovu, je to u historických zvonů důsledek nedokonalé technologie čištění kovů nebo experimentů zvonařů. Příměs v novém zvonu znamená náhradu drahých kovů kovem levnějším.

V historických spisech často čteme, že bohaté ženy přinášely své zlaté a stříbrné šperky do zvonařovy dílny a vrhaly je do roztavené zvonoviny, aby měl zvon lepší zvuk. Už tehdy ale zvonař věděl, že stříbro a zlato mají na zvuk zvonu pouze negativní vliv. Šperky, které ženy do žáru házely, ve skutečnosti padaly do žhavého ohniště. V žáru ohně se pouze roztavily, a tak mohl zvonař drahé kovy z vychládlého ohniště sesbírat.

Literatura:

  1. Jana Nerušilová: Diplomová práce - Slitiny kovů, Brno: PřF MU, 2008

Amoniak a bohové

files/Clanky/Images/amoniak.jpg

Jedním z bohů starověkého Egypta byl Amón, patron Théb. Když se při výbojích Alexandra Velikého šířila řecká kultura, ztotožňovali často Řekové své vlastní bohy s bohy podmaněných národů – a ztotožnili také svého hlavního boha Dia se starověkým bohem Amónem. V jedné severoafrické poušti postavili Amónovi chrám.

V novém Amónově chrámu se jako topivo používal velbloudí trus. Saze, které vznikaly jeho spalováním a postupně se usazovaly na zdech chrámu, obsahovaly bílé krystalky, které se nápadně podobaly krystalkům kuchyňské soli. Tyto krystalky byly později pojmenovány sal ammoniac (= Amónova sůl). Zkomolením tohoto výrazu později vzniklo slovo salmiak. Označením salmiak dodnes nazýváme sůl chlorid amonný (NH4Cl). Zahříváním salmiaku vzniká čpavý plyn – amoniak.

Molekulu amoniaku (čpavku) tvoří tři atomy vodíku a jeden atom dusíku. Zbavíme-li molekulu amoniaku jednoho atomu vodíku, vznikne aminová skupina (–NH2). Přidá-li se místo chybějícího vodíku skupina obsahující uhlík, je výslednou sloučeninou amin (R–NH2). Přítomnost aminoskupiny je typická pro řadu významných látek, například bílkovin.

Bílkoviny se skládají z dlouhých řetězců poměrně jednoduchých sloučenin. Tyto sloučeniny obsahují kromě aminové skupiny také skupinu charakteristickou pro organické kyseliny, proto nesou označení aminokyseliny. Aminokyseliny tedy patří k nejdůležitějším stavebním kamenům všech živých organizmů včetně člověka. Zapamatujte si, že vlastně nesou název po jednom ze starověkých bohů Egypta, boha Amóna.

Literatura:

  1. Isaac Asimov: Slova vědy. Praha: Panorama, 1978.
  2. Jiří Vacík a kol. Přehled středoškolské chemie. Praha: SPN, 1999.
  3. obrázek: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Ammonia-3D-balls-A.png