Napij se s dinosaurem

files/Clanky/Images/36_Eoraptor_lunensis.png

Ačkoliv voda pokrývá přes sedmdesát procent povrchu Země, je tato hojnost značně zavádějící. Ve srovnání s průměrem země jsou oceány pouze mělké kaluže, ačkoliv je v nich obsaženo grandiózních 1 386 529 000 km3 vody. Kdyby se veškeré zásoby vody zkomprimovaly do koule, měla by průměr pouhých 1 394 km. Tím je ovšem myšlena veškerá voda na Zemi – voda z oceánů, atmosféry i veškerých živočichů. Kdyby se rozprostřela nad plochu USA, proměnila by se tato koule ve sloupec vody vysoký sto sedmdesát dva kilometrů. Pro nás dosažitelná voda sladká by měla při vměstnání do koule ještě mnohem menší průměr – padesát šest kilometrů.

Kdy se Země stala „modrou planetou“? Došlo k tomu asi před čtyřmi miliardami let, kdy došlo k nepředstavitelné průtrži mračen, při které voda dopadla na povrch mladé Země. Ta byla v tu dobu už natolik ochlazená, že se voda nemusela nadále vznášet jako pára v atmosféře. Začal tak koloběh vody, který si určitě ze školy pamatuješ. Nejdelší vodní cyklus probíhá v hlubinách oceánů, kde jedna kapka setrvá několik tisíc let. V případě, že se ocitne ve spodní vodě, může zůstat dokonce až desetkrát déle. Vodní kapky tak patří mezi jedny z nejstarších pozůstatků dějin naší planety.

Voda se rozkládá fotosyntézou a znovu obnovuje dýcháním. Odhaduje se, že rostliny spotřebují ročně fotosyntézou dvanáct tisíc miliard litrů vody, většina se jí za zhruba sto milionů let chemicky přemění. Vzhledem k tomu, že například dinosauři žili asi před šedesáti miliony let, měly by molekuly vody, kterou pili, stále existovat. Třeba se jí zrovna zítra napiješ...

Literatura:

  1. Svět objevů: poznej něco nového. Praha: Bauer Media, 03/2014. ISSN 1805-4765.
  2. w:en:user:Debivort. Eoraptor lunensis.png. http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Eoraptor_lunensis.png. Tento obrázek podléhá licenci Creative Commons.

Může sůl zabíjet?

files/Clanky/Images/35_sul.jpg

S otravou kuchyňskou solí to ovšem není tak horké, můžeš být klidný. Smrtelná dávka pro člověka jsou tři gramy na kilogram hmotnosti, což pro patnáctikilogramové dítě znamená vrchovatou polévkovou lžíci.  Proč se tedy tak dostupná a běžná chemikálie nestala nástrojem travičů? Odpověď je jednoduchá – vysoké dávky soli vyvolávají zvracení, čehož se donedávna používalo například po otravě houbami. Otravy solí jsou tak výjimečné a vyskytují se převážně u dětí. Velké nebezpečí hrozí také lidem s pica syndromem, kteří mají neovladatelné chutě pojídat nepoživatelné potraviny a předměty.

Pokud tě předchozí řádky od konzumace soli odradily, měli bychom vše uvést na pravou míru. Sůl je totiž pro lidský organizmus ve správném množství nepostradatelná – udržuje tlak tekutiny v tělních buňkách, reguluje krevní oběh, působní jako vodič podnětů do nervových buněk a podporuje tvorbu kostní dřeně. Podle Světové zdravotnické organizace by měl dospělý člověk přijmout denně asi pět gramů soli denně. Pokud sůl vyloučíš zcela ze své stravy, hrozí ti „vnitřní utopení“, které může snadno postihnout vytrvalostní sportovce. Jestliže během svého výkonu vypijí příliš mnoho vody a zároveň potem vyloučí mnoho soli, ztrácí svůj nejdůležitější regulátor tekutin. Snížená koncentrace sodíku dezinformuje mozek, který vyvolává pocit žízně, sportovec se tedy napije a dostává se do začarovaného kruhu. Tekutina z krevního řečiště se vstřebává do tkáně, v mozku se tvoří edémy neboli otoky. Tlak, který způsobí, může vyřadit centrum dýchání a dotyčný se dostává do život ohrožujícího stavu.

Jak vidíš, sůl je opravdu nad zlato, snad právě proto se s ní nevyplatí plýtvat.

Literatura:

  1. Svět objevů: poznej něco nového. Praha: Bauer Media, 03/2014. ISSN 1805-4765.
  2. W.J.PilsakHalit-Kristalle.jpg. http://en.wikipedia.org/wiki/File:Halit-Kristalle.jpg. Tento obrázek podléhá licenci Creative Commons.

Nikl, pěkný prevít

files/Clanky/Images/34_nikl.jpg

Nikl je bílý feromagnetický kujný kov, který se využívá především jako příměs do různých slitin pro zlepšení kvality a životnosti výrobku. Vlastností niklu se hojně využívá při povrchové úpravě jiných kovových předmětů, aby je ochránil před korozí. Možná vás to překvapí, ale nikl je příměsí mincí, zipů, různých přezek, obuvi bižuterie, hodinek, holicích strojků a dalších předmětů každodenního použití.

V poslední době však vzrůstá počet lidí přecitlivělých na nikl. Přecitlivělost na nikl je hlavní příčinou alergické kontaktní dermatitidy, která se projevuje prudkou vyrážkou, pupínky a zarudlou pokožkou připomínající kopřivku.  Každý z nás se totiž běžně setkává s předměty, ve kterých se nikl ve větším či menším množství vyskytuje. Nikl se z předmětů uvolňuje působením potu. Bohužel problém je, že se nikl používá i jako příměs do dětských hraček, dioptrických brýlí nebo vodovodních baterií. Tito lidé mohou mít také problém při lékařském ošetření, jelikož injekční jehly, kanyly i některé kostní implantáty se vyrábí ze slitin niklu.

V posledních letech bylo také dokázáno, že nikl má negativní vliv na zdravotní stav lidského organismu. Při silné expozici niklu se razantně zvyšuje riziko vzniku rakoviny, proto je dnes nikl řazen mezi teratogeny. Takové ohrožení se nás však netýká, platí spíše pro pracovníky v metalurgických provozech.

Na druhou stranu je pro člověka malé množství niklu pravděpodobně důležité, nicméně zatím nebyla zaznamenána negativní odezva organismu na jeho nedostatek. Nikl je obsažený například v luštěninách, sóji, špenátu či v ořechách. Nikdy nebylo dokázáno, že by alergici tyto potraviny nemohli konzumovat, jen se jim nedoporučuje nadměrná konzumace. 

Literatura:

  1. http://cs.wikipedia.org/wiki/Nikl
  2. http://www.ceskachemie.cz/svet-chemie/popularni-chemie/zajimavosti-ze-sveta-chemie/nikl-jako-alergen#.U00FsPl_syU
  3. http://cs.wikipedia.org/wiki/Koruna_%C4%8Desk%C3%A1
  4. http://cs.wikipedia.org/wiki/Euromince

Neposlušní tlouštíci

files/Clanky/Images/32_periodickatabulkaII.png

V nejstarších periodických tabulkách obsahovala každá řada, tedy perioda, osm prvků. Poté se ukázalo, že čtvrtá a pátá perioda se opakují po 18 prvcích a nakonec se do šesté, resp. sedmé periody zařadily ještě f prvky. Ptáš se, jak dlouho se může periodická tabulka ještě rozrůstat? Teoreticky do nekonečna, ale mezi vědci převládá názor, že při příliš vysokém počtu protonů se jádra nebudou vytvářet ani na zlomky sekund. Zajímá tě, co je vysoký počet protonů?

Vědci, kteří tvrdí, že jádro má charakter bodu, určují jako limitní prvek s protonovým číslem 137. Další skupina vědců, kteří berou do úvahy objem jádra, se domnívá, že posledním členem periodické tabulky bude prvek s protonovým číslem 172 nebo 173. Vědci se tak zatím nedokážou shodnout na tom, zda se periodicita vlastností prvků ve skupině týká i těchto velmi těžkých atomů. Například některé experimenty s dubniem a ruthefordiem dokázaly, že se tyto prvky rozhodly doslova „vybočit z řady“. Ruthefordium se například v roztoku chová podobně jako plutonium, s nímž by podle Mendělejeva nemělo mít nic společného.

Ačkoliv jsme teď možná nabourali tvé představy o chemii, nezoufej. Pro většinu prvků, které se běžně vyskytují kolem nás a mají praktický význam, funguje periodická tabulka spolehlivě. Se supertěžkými prvky se pravděpodobně během své kariéry nesetkáš, neboť jejich jádra jsou velice nestabilní a nedlouho po tom, co jsou vytvořena, se rozpadají na „slušné“ lehké prvky, jejichž chování se dá z tabulky předvídat. Měndělejevův duch tak zatím může být klidný…

Literatura:

  1. Scientific american. Praha: Espero Publishing, 2013, roč. 2013, 7-8. ISSN 1213-7723.
  2. Pumbaa, Greg Robson. Electron shell 104 Rutherfordium - no label.svg. http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Electron_shell_104_Rutherfordium_-_no_label.svg. Tento obrázek podléhá licenci Creative Commons.

Rebelové v periodické tabulce

files/Clanky/Images/31_Periodicka_tabulkaI.jpg

Prvek číslo 117 byl posledním, který zbýval k tomu, aby byla periodická tabulka dokončena.  Jistě víš, že když Dmitrij Ivanovič Mendělejev tabulku v 19. století sestavil, dokázal předpovědět i vlastnosti prvků, které do té doby nebyly objeveny.  Známý je případ, kdy Mendělejev velice přesně předpověděl vlastnosti gallia. O několik let později objevil gallium francouzský chemik Lecoq de Boisbaudran a publikoval jeho experimantálně zjištěnou hodnotu měrné hmotnosti. Mendělejev mu však poslal dopis, v němž jej upozorňoval, že měrná hmotnost gallia nemůže být 4,7, jak francouzský chemik experimentálně určil, nýbrž že se musí pohybovat mezi hodnotami 5,9 a 6,0. Lecoq se pozastavil nad troufalostí vědce, který psal o něčem, co na vlastní oči nespatřil. Čekalo ho však velké překvapení, když při opakovaných pokusech „měrnou hmotnost“ gallia opravdu určil na 5,96.

Dnes, když se všechna místa v jeho tabulce zaplnila, zjišťujeme, že některé prvky „rebelují“ a vymykají se chování, které jim předpověděl ruský otec chemie. Zatímco by se mělo chování prvků v rámci skupiny opakovat, nově objevené prvky se rozhodly, že se budou „chovat po svém“. Jejich chemické vlastnosti, například typy vazeb, které tvoří s jinými atomy, se nepodobají vlastnostem prvků z téže skupiny.

To je zapříčiněno tím, že některé elektrony pobíhající kolem nejtěžšího jádra dosahují rychlostí, které jsou značně vysoké. Začnou se tedy chovat podle principů teorie relativity, na což Mendělejevova tabulka nestačí. Je tedy možné, že tvoji vnuci budou znát periodickou tabulku jen z muzea. Nesrovnalostem v periodické soustavě bude věnován i další článek, brzy se tak dozvíš ještě více.

Literatura:

  1. Scientific american. Praha: Espero Publishing, 2013, roč. 2013, 7-8. ISSN 1213-7723.
  2. Ilya Repin. Medeleeff by repin.jpg. http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Medeleeff_by_repin.jpg. Tento obrázek je publikován jako volné dílo.

Superabsorbenty

files/Clanky/Images/30_Superabsorbenty.jpg

Superabsorbenty jsou relativně novou skupinou syntetických polymerů. Z chemického hlediska patří syntetické polymery mezi makromolekulární látky, které mohou mít ve své struktuře vázány až miliony atomů. Historie jejich výroby sahá do období těsně před první světovou válkou a její velký rozmach nastává za druhé světové války a po ní. Lze je připravit řadou chemických reakcí typu polykondenzace, polyadice nebo polymerace.

V dnešní době existuje velké množství syntetických polymerů, které mají nejrůznější strukturu a funkci. Mezi speciální syntetické polymery patří například polymerní tekuté krystaly, polymery odolávající vysokým teplotám (používají se na výrobu hasičských oděvů) či  superabsorpční polymery (SAP) - tzv. superabsorbenty.

Superabsorbenty jsou polymery s velikou schopností absorbovat kapaliny, což se projeví zvětšením objemu. Podstatou této schopnosti je vytvoření zrnitého gelu trvalé konzistence. Molekuly polymerů se spojují s molekulami jiných sloučenin do prostorových sítí prostřednictvím tzv. cross-linkers. Kapalina je spojena silnými vazbami a nelze ji uvolnit zpět ani při stlačení. Kapalina se vstřebává do té doby, kdy se již řetězce nemohou dále rozestupovat. Některé superabsorbenty jsou schopny pohltit až 2000 násobek své hmotnosti.

Tohoto principu se využívá například při výrobě dětských plen. Superabsorbentem je zde polymer kyseliny polyakrylové. Superabsorbenty jsou dále hojně využívány ve stavebnictví, v potravinářství (aby vydrželi suroviny čerstvé), či kosmetickém a farmaceutickém průmyslu. Superabsorbenty mají bohužel i své stinné stránky - jsou velmi těžko recyklovatelné a biologicky neodbouratelné. Proto nyní vědci vyvíjejí nové superabsorbenty založené především na struktuře polysacharidů. Přijde ti to všechno neuvěřitelné? Tak vyzkoušej, kolik vody pojme jedna dětská plenka. Uvidíš, že budeš překvapen.

Literatura:

  1. http://clanky.rvp.cz/clanek/o/g/1875/SUPERABSORPCNI--POLYMERY-VE-VYUCE-CHEMIE.html/
  2. http://www.superabsorber.com/product/superabsorber/en/Pages/default.aspx
  3. BÍLEK, M.; KRIČFALUŠI, D. Polymery se superabsorpčními vlastnostmi a příklad jejich využití ve výuce chemie jako všeobecně vzdělávacího předmětu. In: Acta Facultatis Rerum Naturalium Universitas Ostraviensis. Ostrava: Ostravská univerzita, 2001.
  4. http://www.ceskatelevize.cz/porady/10121359557-port/tagy/superabsorbent/391-tajemstvi-obsahu-detskych-plenek/

Nobelovka v Čechách

files/Clanky/Images/29_Heyrovsky_Jaroslav.jpg

Profesor Jaroslav Heyrovský (1890 – 1967) se  narodil jako čtvrté z pěti dětí v rodině univerzitního profesora římského práva na Karlově univerzitě Leopolda Heyrovského. Od roku 1909 studoval na filosofické fakultě Karlovy univerzity matematiku, fyziku a chemii. Po roce však odešel na londýnskou University College, kde se věnoval studiu fyzikální chemie. Ze studií ho však vyrušila 1. světová válka, které se účastnil jako člen zdravotnické jednotky. Ale ani válka nevzala tomuto mladému muži chuť do studia a roku 1918 na Karlově univerzitě v Praze obhájil svoji disertační práci O elektroafinitě Aluminia.

Od roku 1918 pracoval Heyrovský na Chemickém ústavu, kde se věnoval především fyzikální chemii. Zaměřil se na studium povrchového napětí rtuti na skleněné kapkové elektrodě. Jeho výzkumy vedly k objevu nové metody, která slouží ke stanovení druhu a koncentraci látek v roztoku. Profesor Heyrovský nazval tuto metodu polarografie.

Polarografie je elektrochemická analytická metoda, která slouží k určení výskytu a koncentrace látek v roztoku. Princip spočívá ve vyhodnocování závislosti el. proudu na napětí přivedeném na dvojici elektrod, ponořených do elektrolyzovaného roztoku. Na křivkách se objevují tzv. polarografické vlny a jejich poloha charakterizuje jednotlivé druhy látek. Koncentrace příslušné látky se posléze určí z velikosti nárůstu proudu. Jako dokonale polarizovatelná elektroda (katoda) slouží většinou rtuťová kapková elektroda, jako referenční lze použít např. argentochloridovou elektrodu.

Objev polarografie mu přinesl profesoru Heyrovskému obrovský úspěch. V roce 1959 stoupil do českých dějin, když se stal prvním českým držitelem Nobelovy ceny. Nemalý dík patří Heyrovskému také za založení reprezentačního časopisu Collection of Czechoslovak Chemical Communications, který dodnes přináší vědecké práce českých a slovenských chemiků publikované v anglickém jazyce. A třeba i vy budete mít jednou možnost přispět svým článkem do tohoto časopisu.

Literatura:

  1. http://www.njh.cz/
  2. http://www.nobelprize.org/
  3. http://www.techmania.cz/edutorium/art_vedci.php?key=497
  4. http://www.converter.cz/nobel/heyrovsky.htm
  5. http://canov.jergym.cz/analchem/polar.htm
  6. Archiv ÚFCH J.Heyrovského AV ČR, v.v.i. Heyrovsky Jaroslav.jpg. http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Heyrovsky_Jaroslav.jpg?uselang=cs. Tento obrázek podléhá licenci Creative Commons.  

Není čočka, jako čočka

files/Clanky/Images/27_cocky.jpg

První skleněné kontaktní čočky se vyráběly již v roce 1887, ale byly velmi nepohodlné. Vědci se snažili vyrobit co nejpřesnější odlitek rohovky nebo upravit čočku broušením, ale ani to nebylo moc platné. Velký pokrok byl zaznamenán s vynálezem plexiskla v roce 1933 a čočky se tak velmi odlehčily. Zásadní průlom ve vývoji kontaktních čoček způsobil český vědec, profesor Otto Wichterle (1913-1998), který vynalezl měkké gelové kontaktní čočky. Pro výrobu měkkých kontaktních čoček využil hydrogelů, jejichž studiu věnoval část své kariéry organického chemika.

Otto Wichterle studoval na VŠCHT trojrozměrné hydrofilní polymery, jako nejlepší materiál pro výrobu  kontaktních čoček se zdál HEMA gel (poly-hydroxyethyl-methakrylátový gel). Tento materiál byl průhledný, byl schopen pohltit až 40 % vody a měl velmi dobré mechanické vlastnosti. Problémem však bylo jeho zpracování – při odlévání v zavíracích fomách se čočky trhaly. Wichterle se ale nevzdal a ve své domácí laboratoři vymyslel odlévání gelu v rotujících otevřených formách, které bylo levné a účinné a kontaktní čočky se tak mohly rozšířit do celého světa.

 První tvrdé kontaktní čočky (RGP, PMMA), které byly určeny pro dlouhodobé nošení, později nahradily měkké gelové čočky. Měkké čočky jsou pohodlnější, levnější, snadno se aplikují a dobře propouštějí kyslík. Jejich životnost je však kratší, musejí se častěji měnit, protože se na nich tvoří lipidové, bílkovinné a další usazeniny ze slzného filmu. Nesprávným výběrem čočky, nedodržováním režimu nošení (přenášením) a zanedbáváním péče mohou nastat komplikace, zejména zánět spojivek či neovaskularizace rohovky.

V dnešní době jsou kontaktní čočky velice rozšířené, jsou nepostradatelnou pomůckou velké části lidské populace.

Literatura:

  1. http://cs.wikipedia.org/wiki/Kontaktn%C3%AD_%C4%8Do%C4%8Dky
  2. http://cs.wikipedia.org/wiki/Otto_Wichterle
  3. http://cs.wikipedia.org/wiki/Barevn%C3%A9_kontaktn%C3%AD_%C4%8Do%C4%8Dky
  4. Jan Suchý. Merkur bázi zařízení pro odstředivé lití kontaktních čoček wichterle.jpg. http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Merkur_based_apparatus_for_centrifugal_casting_of_contact_lenses_by_wichterle.jpg. Tento obrázek je publikován jako volné dílo.

Doping!

files/Clanky/Images/26_Doping.jpg

Pod pojmem doping se skrývá použití zakázaných látek uvedených na seznamu zakázaných látek a metod vydávaném každoročně světovou antidopingovou agenturou (WADA). Na seznamu jsou látky, které způsobují především bezprostřední zvýšení výkonu sportovce či urychlení regenerace po tréninku. Látky uvedené na seznamu můžou také způsobit zdravotní problémy nebo dokonce ohrozit sportovcův život. Ihned po skončení soutěže jsou vrcholoví sportovci podrobeni testům na doping, případný pozitivní výsledek obvykle vede k diskvalifikaci sportovce a odebrání ocenění

Dopingových látek existuje mnoho druhů, mezi základní skupiny patří některá narkotika, anabolické steroidy, diuretika, glykoproteinové hormony, stimulancia nebo různé farmakologické přípravky na chemické či fyzikální bázi a další. Mezi dopingové látky patří samozřejmě i alkohol, ale překvapivě i kofein či nosní sprej obsahující kodein. Všichni sportovci si musí dávat dobrý pozor, aby nepoužili třeba i nevědomky nějakou zakázanou látku, která může být součástí stravy nebo potravinového doplňku. Sportovní lékař musí velmi rozvážně volit přípravky a léky, které sportovci podává.

Doping je možné dokázat i zpětně, po několika letech. Asi nejznámější je spor profesionálního cyklisty Lance Armstronga s Antidopingovou agenturou USA (USADA). Sportovec spor prohrál a pak se i veřejně přiznal, že v letech 1999 až 2005 dopoval. Bylo mu odebráno sedm vítězných titulů z cyklistického závodu Tour de France a doživotně je distancován z cyklistických závodů.   

I na letošní zimní olympiádě v Sochi se našlo několik provinilců s pozitivním dopingovým testem. Někteří sportovci si nedali pozor a zbytečně tak byli diskvalifikováni.

Literatura:

  1. http://cs.wikipedia.org/wiki/Doping
  2. http://www.sportnutrition2.cz/clanek/doping-obecne:35/
  3. http://www.aktin.cz/kategorie/26-doping
  4. http://www.mr-sport.cz/news/zimni-olympijske-hry-a-doping/

Antikoncepce – pro a proti

files/Clanky/Images/25_Plaquettes_de_pilule.jpg

Antikoncepce zahrnuje všechny metody a opatření, které mají zabránit nechtěnému otěhotnění. Už ve starém Egyptě pily ženy různé lektvary či používaly nejrůznější metody, aby nechtěnému otěhotnění zabránily. První „kondomy“, které se vyráběly ze střev zvířat, látek či kůží používali muži už ve středověku. Ale spolehlivost všech těchto metod nebyla vysoká. Teprve v polovině 20. století se začala používat první opravdu účinná metoda - hormonální antikoncepce.

Hormonální antikoncepce je dnes nejspolehlivější formou ochrany před nechtěným otěhotněním. Dnes je na trhu k dostání velké množství preparátů, většina z nich zabraňuje především zrání a uvolnění vajíčka z vejcovodu, dále pak růstu a přípravě děložní sliznice na přijetí zárodku. Většina žen vítá výhodu, že se jim při užívání antikoncepce zlepší pleť, zformují prsa, zmenší menstruační bolesti a ze dne na den s užíváním antikoncepce mohou přestat. Navíc je lékařsky potvrzeno, že hormonální antikoncepce snižuje riziko některých nemocí jako je rakovina dělohy, vaječníku, tlustého střeva či konečníku.

Hormonální antikoncepce ale nese také určitá rizika, i když se o nich moc nemluví. S užíváním některých preparátů jsou spojeny například žilní trombózy, nárůst hmotnosti, migrény nebo deprese. Poslední výzkumy také ukazují, že užívání hormonální antikoncepce ovlivňuje proces tvorby a vnímání feromonů, na nichž je částečně založeno utváření si dojmů a vztahů s jinými lidmi. Vliv může být až tak silný, že se zahájením nebo ukončením používání hormonální antikoncepce může dojít k negativním změnám ve fungujícím vztahu nebo ke změnám preferencí při výběru partnera.

Velkým problémem antikoncepce je také dopad na životní prostředí. Hormonální látky, které žena přijímá ve velkém množství, jsou následně vylučovány a čistírny odpadních vod je zatím neumí dostatečně odstranit. Tyto látky pak narušují rovnováhu ekosystému a způsobují narušení hormonální rovnováhy některých skupin živočichů.

Ani dnes tedy neexistuje ideální antikoncepce, která by byla stoprocentně spolehlivá, cenově dostupná, zdraví neškodná, bez nežádoucích účinků a negativních vlivů na životní prostředí. 

Literatura:

  1. http://www.hormonalni-antikoncepce.cz/sekce.php?id=1
  2. http://cs.wikipedia.org/wiki/Antikoncepce
  3. http://tema.novinky.cz/antikoncepce
  4. http://www.hormonalni-antikoncepce.cz/sekce.php?id=1&detail=44
  5. Ceridwen. Plakety de pilule.jpg. http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Plaquettes_de_pilule.jpg. Tento soubor je dostupný pod licencí Creative Commons Attribution-Share Alike 2.0 Francii licence.