Elektrolýza je velmi důležitý a v praxi využívaný redoxní děj. Aby mohla probíhat, potřebujeme dvě elektrody, zdroj stejnosměrného elektrického napětí a elektrolyt. Obě elektrody (katoda a anoda) jsou připojeny ke zdroji stejnosměrného elektrického napětí (každá k jinému pólu - na obrázku označené pomocí + a -) a musí být zavedeny do elektrolytu. Při takovém uspořádání vznikne uvnitř elektrolytu mezi elektrodami elektrické pole, které vyvolá usměrněný pohyb iontů v roztoku.

Obr. 1 Jednoduché schéma průběhu elektrolýzy

Aminokyseliny jsou látky, ze kterých je vytvořeno skoro celé lidské tělo. Protože jsou to deriváty karboxylových kyselin, musí stejně jako karboxylové kyseliny obsahovat skupinu atomů, která se skládá z atomu uhlíku, dvou atomů kyslíku a atomu vodíku (-COOH). Navíc ale obsahují ještě jednu skupinu atomů. Té se říká aminoskupina a obsahuje atom dusíku a dva atomy vodíku (-NH₂). Strukturu obou skupin vidíš na obrázku.

Obr. 1 Struktura karboxylové skupiny a aminoskupiny

Obr. 2 Schematická struktura aminokyseliny

Koroze je postupné rozrušování kovů, ale i dalších materiálů (horniny, plasty) vlivem chemických reakcí s okolním prostředím. Tento děj se projevuje různě; od změny vzhledu až po úplný rozpad materiálu. Už jsi to jistě viděl na vlastní oči – zvětralé skály nebo zrezivělé železo. 

My se zaměříme na korozi kovů. Při tomto ději se vytváří na povrchu kovů vrstvička látek, většinou oxidů, které mění vlastnosti kovu a znehodnocují ho. Většinou korozi způsobuje atmosféra, která obsahuje vzdušnou vlhkost, ale také další agresivní látky, například oxid siřičitý a další. Čím více jich v atmosféře je, tím rychleji koroze probíhá. Některé kovy (např. hliník, měď, zinek) se však na vzduchu pokrývají tenkou, ale souvislou vrstvou sloučenin, která kov chrání před další korozí. Tomuto ději se říká pasivace kovů.

Hoření, které máme běžně na mysli, je prudká fyzikálně-chemická reakce. Však to sámi jistě znáte. Látka zahřátá na určitou teplotu, která je pro každou látku charakteristická, se slučuje s kyslíkem. Proto i hoření patří do reakcí zvaných oxidace. Zároveň dochází k vývoji tepla a světla, které vidíme a cítíme jako oheň. Asi není pro nikoho novinkou, že vznikají také zplodiny hoření, což je původní látka změněná touto reakcí.

Hoření ale obecně není jen slučování hořlavé látky s kyslíkem, ale i s dalšími reaktivními plyny. Například sodík může hořet v kyslíku, ale stejně krásně i třeba v chloru.