K vnímání vůní (chemických látek) čichem využíváme kolem 400 různých receptorů. Samotným senzorem vůně jsou různé varianty membránového proteinu, který patří do širší skupiny proteinů, které jsou využívány k detekci hormonů, neurotransmiterů nebo světla. Receptory člověka vytváří kódy pro pachy a jediný odorant (= látka, která má určité aroma) může aktivovat několik receptorů a jediný receptor může být aktivován pouze několika specifickými odoranty. Po navázání vonné látky na receptor dojde k sérii kroků, které způsobí vznik druhého posla. Tím dochází k uvolnění neurotransmiteru glutamátu, který pomocí otevírání iontových kanálů navodí akční potenciál. Tento signál je přenesen po axonu do mozku.

Obr. 1 Česnek a jeho vůně

Pesticidy jsou přípravky určené k hubení rostlinných a živočišných škůdců, k ochraně rostlin, zvířat a člověka. V celosvětovém měřítku je registrováno okolo 800 sloučenin, účinných látek pesticidů. Uvádí se, že jejich celosvětová spotřeba je 2 500 000 tun ročně, z toho je až 85 % spotřebováno v zemědělství. Současné zemědělství by však bez těchto látek nemohlo existovat. Díky tomu, že hubí škodlivé organismy, zvyšují výnos z kulturních rostlin.

Obr. 1 Využití pesticidů

Jedním z nejpopulárnějších lékařských preparátů moderní doby je hormonální antikoncepce (HA). Ta obsahuje steroidní hormony podobné těm, které jsou produkovány během menstruačního cyklu ženy. Přirozeně je produkován hormon estradiol (zástupce estrogenů) a progesteron (zástupce gestagenů). V první polovině menstruačního cyklu je výrazně produkován estradiol, který vyvolává změny v děložní sliznici, růst a zrání vaječné buňky. Jeho produkce je nejvyšší před ovulací. V druhé polovině cyklu je žlutým tělískem tvořen také progesteron. Pod vlivem tohoto hormonu je děložními žlázami produkován hlen a děloha postupně přechází do sekreční fáze. Pokud nedošlo k oplození vajíčka, dochází k menstruačnímu krvácení a zániku žlutého tělíska.

Co je to luminiscence a jak k ní dochází? Luminiscence je jev, při kterém atomy či molekuly nacházející se v excitovaném stavu vyzařují světlo. Jak se ale atomy do excitovaného stavu dostanou a co to znamená?

Obr. 1 Luminiscence v přírodě

Polysacharidy jsou nejsložitější skupinou sacharidů. Jsou tvořeny deseti a více monosacharidy, které jsou spojeny glykosidickou vazbou. Takže se jedná o veliké a různě zkroucené molekuly. Podíváme-li se ale na jejich strukturu podrobněji, zjistíme, že je možné je nějak klasifikovat. Pokud se polysacharid skládá z jednoho typu monosacharidu, nazýváme ho homopolysacharid. Jestliže polysacharid obsahuje různé monosacharidy, jedná se o heteropolysacharid.

Oligosacharidy jsou spolu s monosacharidy další skupinou sacharidů, kterou můžeme označit obecně jako cukry. Jedná se o látky, které se skládají ze dvou až deseti monosacharidů spojených glykosidickou vazbou. Často podléhají procesu, který nazýváme hydrolýza. Za účasti vody se rozštěpí na jednotlivé monosacharidy, ze kterých se skládají. Hydrolýza může proběhnout díky kyselinám nebo zásadám, ale také díky enzymům. Právě enzymy rozkládají oligosacharidy na monosacharidy v našem těle při trávení. Oligosacharidy zobrazujeme vždy pomocí Haworthových vzorců, kde je vidět také glykosidická vazba.

Sacharidy jsou důležitou skupinou přírodních látek. Můžeme je rozdělit do tří velkých skupin. V tomto článku si představíme první skupinu sacharidů, kterou nazýváme monosacharidy. Ty se spolu s druhou skupinou (oligosacharidy) označují cukry. Takže už víme, že sacharidy a cukry není úplně to stejné.

Bílkoviny, odborně proteiny, jsou pro život nezbytné látky. Jedná se o obrovské molekuly složené ze sta a více aminokyselin. Tyto aminokyseliny jsou spojeny do řetězce pomocí tzv. peptidické vazby, což je vazba mezi uhlíkem karboxylové skupiny jedné aminokyseliny a dusíkem aminoskupiny druhé aminokyseliny. Tuto vazbu si můžeš prohlédnout na obrázku.

Obr. 1 Peptidická vazba

Nukleové kyseliny jsou složité látky, bez kterých by nebyl možný život. Rozlišujeme dvě nukleové kyseliny – DNA (deoxyribonukleová kyselina) a RNA (ribonukleová kyselina). Za objev struktury DNA byla dokonce udělena Nobelova cena za chemii, a to v roce 1953. Dostali ji James Watson a Francis Crick.

Periodická tabulka prvků je graficky zpracovaný soubor všech prvků uspořádaných důmyslně podle vlastností daných prvků. Největší zásluhu na sestavení její dnešní podoby má ruský chemik Dmitrij Ivanovič Mendělejev. Roku 1869 zjistil, že vlastnosti prvků, uspořádaných podle jejich atomové hmotnosti, se za nějaký čas vždy opakují. V tabulce dokonce vynechal místo pro prvky, které ještě nebyly známy. Až později, když byly objeveny protony, byl formulován periodický zákon, jehož grafickým vyjádřením je periodická tabulka prvků. Prvky tedy nejsou v tabulce uspořádány podle atomové hmotnosti, ale podle rostoucího protonového čísla.